Pro přesčasovou práci stanoví zákoník práce pravidla v § 93 a § 93a. Mzdou a náhradním volnem za práci přesčas se zabývá ustanovení § 114 (týká se zaměstnanců, kteří pobírají mzdu) a § 127 (týká se zaměstnanců, kteří pobírají plat).
Podle § 93 odst. 2 může zaměstnavatel práci přesčas zaměstnanci nařídit jen z vážných provozních důvodů, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě za podmínek uvedených v § 91 odst. 2 až 4 i na dny pracovního klidu. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. Není tedy pravda to, že zaměstnavatel musí zaměstnanci nařídit práci přesčas 2 týdny dopředu. To by bylo kontraproduktivní, potřeba přesčasové práce většinou nastane nepředvídatelně. Zaměstnavatel však nesmí postihovat zaměstnance za to, že odmítne z rodinných nebo jiných vážných důvodů vykonat přesčasovou práci ve stejný den, kdy odpracoval směnu nebo další den.
V § 114, ve kterém zákoník práce upravuje nárok zaměstnance na mzdu a náhradní volno za práci přesčas, je stanoveno, že za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo, a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.
Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek ve výši 25 % průměrného výdělku.