• Zveřejněno: 06.02.2013

Ekonomická krize nutí přemýšlet o alternativách. Jednou z nich je možnost zaměstnanecké participace, která by mohla pomoci nastartovat zaměstnanost. Podrobněji se jí zabývá publikace Hospodářská demokracie v praxi, kterou už v roce 2009 vydala Česká společnost pro zaměstnaneckou participaci: „Zaměstnanecká participace je soudobým pokusem o řešení otázky, která se vine hospodářskými dějinami jako červená nit: jak přimět člověka, který si vydělává na živobytí prací pro někoho jiného, aby tuto práci vykonával pilně, svědomitě nebo dokonce vynalézavě? Ví přece, že výsledky jeho práce mu nebudou patřit, ať pracuje jakkoli. Nemá důvod, aby pracoval víc, než nezbytně musí. To je problém, který má zaměstnavatel neustále před sebou: dnešním jazykem řečeno, problém účinné motivace k práci.“

V minulém století měla v Evropě nejpropracovanější systém zaměstnanecké participace československá firma Baťa ze Zlína – původní továrna na výrobu obuvi se později rozrostla v rozsáhlejší koncern.
Česká společnost pro zaměstnaneckou participaci na svých webových stránkách zveřejňuje výstižný dialog, kdy se nadřízený ptá zaměstnance „Co myslíte, že je základní problém v naší firmě: nevědomost, nebo nezájem?“ a pracovník odpovídá: „Nevím, a ani mě to nezajímá.“ Spoluúčast zaměstnanců na řízení i ziscích by mohla být podle společnosti posunem k tomu, aby zájem měl. Daná myšlenka totiž do ekonomického myšlení prosakovala už od počátečních kroků ekonomické vědy. Již anglický ekonom a politik John Stuart Mill (1808–1873) v Principles of Political Economy v roce 1848 napsal: „... nemůže býti za nejvyšší cíl pokládána ona podnikatelská forma, kde kapitalista je pánem a dělníci poddanými bez práva spolurozhodovacího a spoluvlastnického, nýbrž cílem bude ona forma společenská, v níž dělníci sami ve smyslu zásad rovnoprávnosti budou vlastniti kapitál společně a provozovat závod volenými a sesaditelnými dílovedoucími.“
Zaměstnanost by zvýšilo silnější postavení družstev
Jednou z forem, jak by mohli zaměstnanci na řízení podniků více participovat, by mohl být rozvoj družstevního vlastnictví. Také proto OSN letošní rok vyhlásila Mezinárodním rokem družstev. Senátor a kandidát na prezidenta České republiky Jiří Dienstbier (ČSSD) na nedávné konferenci pořádané Družstevní asociací ČR a Masarykovou demokratickou akademií myšlenku družstevnictví hájil. Upozornil na to, že v ČR je 700 000 členů družstev, po celém světě jich je přes miliardu. „Družstva nejsou jen nějakým přežitkem z 19. století a první republiky. Pluralita vlastnických forem včetně právě družstevního vlastnictví je pro sociálně spravedlivou ekonomiku klíčová,“ uvedl. „Jednou z podmínek rozvoje družstevnictví je kvalitní legislativa. A já věřím, že právě v této oblasti může spolupráce s Družstevní asociací ČR přinést výsledky,“ dodal.
Výkonný ředitel Družstevní asociace
Jiří Svoboda na konferenci připomněl, že družstva stála u zrodu například Národního divadla, České filharmonie, pražské zoologické zahrady nebo petřínské rozhledny. Ekonomka Ilona Švihlíková pro Sondy uvedla, že v ČR existuje rovnost všech forem vlastnictví a k tomu, aby se rozvíjelo i družstevnictví, by nebylo třeba příliš rozsáhlých legislativních změn. „Družstev je u nás dost, slabé je ale jejich postavení, které bylo výrazně poškozeno takzvaným transformačním zákonem z devadesátých let,“ řekla. Podle místopředsedkyně sněmovního rozpočtového výboru Miloslavy Vostré (KSČM), která v minulosti podnikala v oblasti zemědělství, je ale problém, že dnes výrazně převažují především bytová družstva. „Jinak jsou to spíš akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným,“ uvedla. Družstva by podle ní mohla pomoci v regionech, kde je vysoká nezaměstnanost.
Firma krachne, pomohou zaměstnanci, odbory či kraj
Ilona Švihlíková připomněla, že v ČR má se zaměstnaneckou participací po roce 1989 zkušenost sklárna v Květné, kterou určitou dobu zaměstnanci vedli. „Vlastník se dostal do problémů, tak na určitou dobu přijaly odbory roli zachránců a sklárnu koupily. Posléze ale byly sklárny prodány zase soukromému subjektu. Je škoda, že to nevydrželo,“ řekla. V některých zemích třeba Latinské Ameriky je podle ní běžné, že zaměstnanci vedení firmy převezmou právě tehdy, když se firma pod vedením soukromého vlastníka dostane do potíží. „Takový způsob vedení bývá podporován odbory, městem či krajem,“ dodala.
„Týká se to soukromé firmy, kdy majitel odejde a zavře ji. Zaměstnanci ji převezmou do takzvaného participativního podniku, který se může, ale nemusí transformovat na družstvo. Třeba Francie má na participativní podniky i speciálně upravenou legislativu, u nás je zatím potřebná především osvěta, aby se tato myšlenka vůbec vžila,“ uvedla Ilona Švihlíková. „Povědomí o zaměstnanecké participaci je třeba rozšiřovat. Vždy stojí za to prozkoumat důvody, proč je podnik v problémech, ledaco se dá zachránit, když ho například majitel vytuneluje. Je hloupost takový podnik zavírat,“ řekla.
Participaci zaměstnanců nahrazují odbory vyjednáváním
Jednou z forem zaměstnanecké participace je působení odborů při kolektivním vyjednávání. Kolektivní smlouvy zahrnují všechny zaměstnance, je to určitá participace, dohadují se záležitosti týkající se ekonomiky, jsou tam zakódované různé odměny na základě výsledků firem či například příspěvky na penzijní připojištění. Podle poslankyně Vostré jsou v současné době zaměstnanci částečně motivováni třeba tím, že když je podnik ve ztrátě, nedostávají žádné odměny. Zajímavé je, že odbory v různých zemích se k úplné zaměstnanecké participaci stavějí rozličně. V některých zemích – například v Itálii – se v názoru liší dokonce i tamní jednotlivé odborové organizace. V rámci privatizace státních podniků se zaměstnanecké spoluvlastnictví neprosadilo například v Rusku. Ze zemí bývalého východního bloku se naopak nejvíce uchytilo ve Slovinsku, kde v roce 1997 zaměstnanci vlastnili 26 % všech privatizovaných obchodních společností.
Jak zaměstnanecká participace funguje v USA?
Mimo jiné i tomu se podrobně věnuje publikace Hospodářská demokracie v praxi. Ve Spojených státech existují programy ESOP, které umožňují podnikům založit zvláštní, daňově zvýhodněné zaměstnanecké fondy, které nakupují a drží akcie podniku pro zaměstnance. „Do fondů podniky přidělí buď novou emisi akcií, nebo peníze na nákup existujících akcií, nebo fond získá na nákup akcií bankovní půjčku. Příspěvky do tohoto fondu, který je samostatnou právnickou osobou, jsou v široké škále daňově odpočitatelné. Zaměstnanci tedy nenakupují akcie přímo sami. Z jejich výnosů neplatí ani daň ze zisku, pokud je ponechávají v daném fondu v podniku. Dostávají je až při ukončení pracovního poměru, přičemž se mohou ochránit před jejich zdaněním tím, že si je převedou do penzijního pojištění,“ uvádí zmíněná publikace.
Velkou tradici má finanční participace také třeba ve Velké Británii. Datuje se už od 19. století: „V roce 1978 došlo k výraznému růstu legislativy, na daňově zvýhodňující podílnictví na zisku a zaměstnanecké akciové vlastnictví. Schválená schémata podílů na zisku byla uzákoněna v roce 1978.“ V roce 1989 tam byly uzákoněny daňové úlevy pro zaměstnance zařazené do schválených témat plateb vztahujících se k zisku (tzv. Profit-Related-Pay neboli PRP). Jak je v brožurce uvedeno, v současné době existuje ve Velké Británii mnoho typů podílnictví na zisku, akciového vlastnictví a akciových opcí, přičemž PRP schémata umožňují propojit zaměstnancův plat se změnami v zisku ve společnosti, v níž pracuje. Troufneme si na podobné modely také v České republice?
testesondy123