Přesto protestují dále.
Své jméno hnutí dostalo podle typicky neonových reflexních vest, které jsou povinnou výbavou každého motoristy. Jeho vznik předznamenala loni v květnu petice Za snížení ceny pohonných hmot u pumpy, kterou na webové stránce change.org založila Priscilla Ludoskyová, jedna z původních mluvčích hnutí. Protesty rychle přerostly do projevů celospolečenské nespokojenosti s vládou prezidenta Emmanuela Macrona.
Periferní Francie přišla do Paříže
Demonstrace vypukly poté, co prezident ohlásil zvýšení ceny benzínu téměř na 2 eura za litr. Mnoho chudých lidí by muselo skončit s dojížděním za prací, staří lidé by se nedostali k lékaři či na nákup. Na povrch v tom okamžiku podle mnoha komentátorů vyplul léta bobtnající konflikt, a to stále se prohlubující rozdíl mezi velkým městy s Paříží v čele a francouzským venkovem, o němž známý francouzský publicista a sociální geograf Christophe Guilluy hovoří jako o „periferní Francii“.
Nemálo lidí náležejících k dělnické třídě, malých podnikatelů a živnostníků žije daleko od velkých globalizovaných metropolí – Paříže, Lyonu nebo Toulouse. Města jsou jim nedostupná zvláště kvůli neúměrně rostoucím cenám bydlení. Mezi protestujícími je nemálo chudých lidí, vydělávajících něco mezi tisícem a dvěma tisíci eury měsíčně, anebo nezaměstnaných. V ulicích s nimi pochodují bývalí příslušníci střední třídy, které ekonomický vývoj srazil mezi chudší vrstvy. Obecně je spojuje skutečnost, že většinou žijí v místech, kde je větší nouze o práci. Tato „periferní Francie“ podle Guilluye představuje většinu populace.
Protesty bohužel doprovází násilí
Média označují vlnu násilností za nejhorší od protestů z roku 1968. Úřady povolaly do akce desítky tisíc příslušníků pořádkových složek. Přestože jsou demonstrantům dávány různé nelichotivé přívlatky, primárně se hnutí „neveze“ na protiimigrantské nebo antidemokratické vlně. Jeho podstata je především sociální. Organizátoři nebyli schopni omezit některé výbuchy vandalismu, střety s policií a násilí, které si vyžádalo již několik životů. Na demonstrace lidí z nejrůznějších regionů, rozdílného sociálního i věkového složení, včetně velkého počtu žen a studentů, se v ulicích „nalepilo“ množství radikalistů i výtržníků.
V rámci největšího francouzského odborového svazu CGT se o podobných problémech s protesty hovoří dlouhodobě. Sdružení má přes 700 tisíc členů, představujících kvalitní základnu. Kdykoliv se ale odbory pokusí demonstracemi změnit postoj vlády, objeví se na scéně desítky rváčů.
Co nám zní povědomě
Nejdříve se žluté vesty chtěly především zbavit prezidenta Macrona. Později přišly s dalšími požadavky: větší zdanění velkých nadnárodních korporací, jako jsou Google nebo Amazon, regulované nájemné nebo zastavení splácení dluhů s lichvářskými úroky. Stát by měl opustit restriktivní fiskální politiku a peníze místo toho získávat vymáháním daňových úniků firem atd.
Sociální vyloučení, rostoucí rozdíly mezi velkým centry a venkovem, drahota bydlení ve městech, lichva – to vše zní povědomě i nám. Leckteré problémy máme v ČR podobné a podepisují se na nich stejné ekonomické, politické a globalizační procesy.
Vzpoura domorodců
Jakou roli zde hrají odbory? Ještě před více než rokem se zásadně angažovaly při protestech proti reformě zákoníku práce, která výrazně změnila postavení zaměstnanců ve Francii. Reformu dávající společnostem větší možnosti při vyjednávání o mzdách a zjednodušující například propouštění zaměstnanců nakonec prezident Macron prosadil.
Nyní jde o něco jiného. O vzpouru obyčejných lidí proti systému, který – podobně jako v dalších zemích Evropy – kolaboruje s mocnými a vlastními občany pohrdá. Řečeno slovy jednoho z komentátorů: „Elity a vzdělaní koukají na lid, jako by to byl jakýsi domorodý amazonský kmen. Problémem zůstává, že je velmi početný.“