• Zveřejněno: 06.01.2020
  • Autor: Sondy REVUE
 
Čím žijeme
 
Ocelářství a navazující průmyslová odvětví jsou v ohrožení. Odbory žádají, aby česká vláda a Evropská komise přijali opatření na ochranu odvětví, v opačném případě může dojít ke kolapsu, ohrožujícímu obrovské množství pracovních míst jak v Česku, tak v zahraničí. Například hutní společnost Liberty Ostrava pokračuje v provozu s omezenou výrobou, který zavedla v červenci. Košické železárny již oznámily, že propustí do konce roku 2021 na 2500 zaměstnanců, což je téměř čtvrtina. Britského ocelářského giganta, společnost British Steel, která v květnu skončila v insolvenci má za 70 milionů liber převzít čínská společnost Jingye Group. O hlavních příčinách potíží českého a evropského ocelářství pro Sondy hovořil předseda Odborového svazu KOVO Jaroslav Souček.
 
Proč se nyní i silné a tradiční evropské ocelářské podniky s vyspělou technologií výroby dostávají do hospodářských potíží?
Důvodem je zejména klesající spotřeba oceli, i té tuzemské, kterou „válcují“ levné dovozy ze zemí mimo Evropskou unii. Tento druh konkurence považujeme za neférový. Kromě absence uhlíkové daně například v Číně i v dalších zemích dochází k cenovému dumpingu, a tedy k nekalé konkurenci proto, že výroba oceli je tam dotována z národních státních rozpočtů. Někde otevřeně, jinde skrytě. To je vedle již zmíněné absence uhlíkové daně největší konkurenční nevýhoda společností produkujících ocel na území Evropské unie. Ceny oceli evropských výrobců jsou těmito nekalými praktikami tlačeny pod výrobní náklady, jsou nestabilní a vše ještě zhoršují rostoucí ceny surovin.
 
Podobné problémy ohrožují domácí i evropské ocelářství již několik let a odborové centrály volají po ochraně. To se za celou dobu pro zlepšení stavu nic neudělalo?
Obáváme se o další vývoj ocelářství u nás. Zarážející je nejen lhostejnost Evropské komise, ale i národních vlád k osudům stovek tisíc lidí, kteří jsou na ocelářském průmyslu existenčně závislí. Přitom tento problém skutečně není zcela nový, proti podobným jevům jsme protestovali a demonstrovali již v minulosti, avšak evropská administrativa ani místní vlády nevyvinuli iniciativu, aby se situace jakkoli zásadně napravila. Například v průběhu minulých let mnoho podniků disciplinovaně investovalo do nových, moderních a k životnímu prostředí šetrnějších technologií, jak bylo požadováno. Za odpovědný přístup jsou nyní trestány tím, že nejsou řádně chráněny jejich investice a tedy ani pracovní místa, která s nimi souvisí. Dosud nebyly ani nastaveny stejné podmínky pro všechny, kteří na evropském trhu prodávají ocel. V případě, že laxní přístup bude přetrvávat, nevylučuji ani masivní demonstrace napříč zeměmi Evropy. Náš odborový svaz již vyzval evropskou odborovou centrálu IndustriAll, aby začala koordinovat protesty evropských odborových svazů působících v kovoprůmyslu.
 
Jaká konkrétní opatření pro záchranu ocelářství navrhujete?
České, polské a slovenské kovácké odbory sepsaly letos v září společně s ocelářskými svazy deklaraci, v níž vyzvaly národní vlády i Evropskou komisi k důrazné ochraně evropské produkce a zvýšení její konkurenceschopnosti. Měla by spočívat především v omezení dovozu turecké, čínské či ruské oceli. Dále navrhujeme zvýšení cel a přijetí striktních kvót na dovoz této suroviny ze třetích zemí a racionálnější systém přidělování emisních povolenek. Pokud nebudou přijata efektivní opatření navrhovaná odbory, důsledky pro společnost budou dramatické, dojde k obrovskému sociálnímu propadu některých průmyslových regionů, který nakonec silně pocítí celá společnost.
 
Přes všechnu snahu však už dochází ke ztrátám pracovních míst, zatím spíše v zahraničí. Co navrhnete pro ochranu lidí, pokud to přijde i k nám?
Například Německo má připravenu rozsáhlou pomoc, Česká republika s ničím podobným zatím nepočítá. V Německu se v první fázi řeší pokles výroby krácením pracovní doby bez snížení mezd, jde o nám již známý kurzarbeit. Tím se řeší přechodný nedostatek zakázek v konkrétní obchodní společnosti. Náklady na kurzarbeit jsou placeny ze speciálně vytvořených fondů, kam přispívají povinně zaměstnavatelé a také státní rozpočet. Stát potom doplácí z těchto fondů část mzdy zaměstnancům příslušné firmy, která má potíže. Zaměstnavatel doplatí zbytek do výše celé mzdy, a přitom musí garantovat, že zaměstnance po dobu vyplácení těchto náhrad nepropustí z pracovního poměru. Stát tak udrží člověka v pracovním poměru, nemusí mu vyplácet podporu v nezaměstnanosti ani pomáhat s hledáním jiné práce. Pro zaměstnavatele to má tu výhodu, že ve chvíli, kdy opět získá zakázky, může začít okamžitě vyrábět, aniž by dříve propuštěné zaměstnance znovu hledal a přijímal zpět do pracovního poměru. V Německu mají i programy rekvalifikací pro lidi v produktivním věku. Pokud naše vláda nepřipraví podobný „záchranný sociální polštář“ ke zmírnění vlivu podobných krizí v budoucnu, bude to mít velké dopady zejména na postižené pracovníky a jejich rodiny. Nejde pouze o ocelářství, ale například i o hornictví, kde dochází k útlumu těžby uhlí a v horizontu několika let se chystá uzavření některých dolů.
 
  • Zdroj: Sondy Revue, OS KOVO